Už sedmnáctý cyklopuťák, tentokrát od pramene Ohře do Turnova

Letos už posedmnácté jsme se vydali na tradiční cyklistický puťák. Nejsou to sice kulatiny, ale někteří z nás letos pěkné kulatiny oslavili (60 – a to byl také letošní věkový průměr účastníků zájezdu). Naše cyklo-cesty jsme začali v roce 2006 cestou k Baltu a během těch let projeli velkou část Čech a Moravy a zajeli i do Maďarska a Dánska. Většina našich cest mířila odněkud do Turnova (od pramenů Vltavy, Lužnice, Úslavy nebo z Opavy, Mariánských Lázní), ale i objeli jsme i několik okruhů (Jihlava, Křemže, Moravská pouť, Plzeň).

No, a letos jsme zvolili trasu od pramene Ohře do Turnova. Největší výzvou se ukázala být doprava na start, dostat se kamkoli vlakem v sedmnácti lidech i s koly je téměř nemožné, takže jsme zvolili objednaný autobus s vlekem na kola. A byla to skvělá volba. Za čtyři hodiny jsme se dostali téměř k prameni Ohře (770 m n. m.).

Nejdřív nás čekal čtyřdenní sjezd podle řeky až do Postoloprt, většinou po výborných cyklostezkách. Cestou jsme prohlédli mnoho zajímavostí – rozhledny Bismarckovu a Vávrovu, Svatošské skály, města a městečka Weissenstadt, Hohenberg an der Eger, Cheb, Kynšperk nad Ohří, Sokolov, Loket, Karlovy Vary (obhlédli jsme i červený koberec na filmovém festivalu), Klášterec nad Ohří, Kadaň, Žatec.

V druhé polovině puťáku, u Postoloprt jsme obrátili naše kola na sever a nastalo stoupání do vršků. Neznámými vesnicemi při západní hranici Českého středohoří jsme prokličkovali do Ústí nad Labem a navečer doslova vylezli z údolí Labe na kopec. Pak už jsme se pomalu dostali do známých končin – Kravaře, Holany, Jestřebí, Mnichovo Hradiště,Turnov.

Puťák se nikdy neobejde bez celé řady gastronomických zážitků – mnoho místních pivovarů, restaurace u hradu v Hohenberg an der Eger se slovenskou majitelkou, indická restaurace v Sokolově, kavárna Mlsná koza v Žatci, cukrárna v Kravařích, mlýn na Ohři u Jakubova.

Jezdíme klasicky „na těžko“ a spíme volně v přírodě, kde se dá. Pořád to i s devíti stany jde. Na místo přijíždíme kolem osmé, i později večer, odjíždíme v půl deváté ráno. Většina míst je kouzelných – bývalá plovárna na Ohři na hranicích s Německem, vodácké tábořiště u mlýna pod Jakubovem, kopeček u svatého Jána u Přívlak, rozhledy nad Měrunicemi, „zašitá“ louka u Jestřebí.

Jak roky přibývají, denní trasy se zkracují. Od začáteční skoro stovky kilometrů denně (po rovině téměř bez převýšení) před sedmnácti lety den jsme se letos dostali na nějakých pětapadesát kilometrů denně. Snad nám to ještě nějaký ten rok vydrží.

Za RD Mejzrovi – Jana M.