Putovní tábor Rumunsko

Varování. Autora během psaní zřejmě políbala múza, anebo zvítězila touha napsat všechno. Text je tedy velmi rozsáhlý a připomíná spíše cestopis nežli klasický článek na webu. Příjemné čtení.

Je začátek letošního roku. Zima pomalu odchází a jaro klepe na dveře. V těchto dnech se zrodil nápad vyrazit někam na putovní tábor. Už není známo, kdo a kde ta slova vyřkl jako první, ale jedno je jisté, odezva byla rychlá. Téměř okamžitě se z větší části ustálila sestava této výpravy. Pochopitelně byly i malé změny, ale jádro se nezměnilo. Dále nastal čas na výběr destinace. Vítězem se stalo Rumunsko, konkrétně pohoří Fagaraš.

Uprostřed měsíce dubna vzniká korespondenční skupina s názvem Rumunsko 2023 a začíná se řešit pevný termín. Po odsouhlasení se přešlo k detailnějšímu plánování. Šárka Špiková aktivovala svůj režim „Guide“ a do nejmenšího detailu naplánovala celou trasu. Tímto bych jí chtěl za všechny zúčastněné ještě jednou poděkovat. Tak tedy, datum jasný, místo jasné, je však ale čas na objednání jízdenek? Tušíte správně, není. Do sestavy totiž přibyl další člen, nutno podotknout, že ve správnou chvíli. Nakonec jsme se tedy definitivně zastavili na pěti lidech a šla se objednávat doprava. Mezi členy byli Šárka Špiková, Verča Laudová, Týna Bendová, Jonáš Zakouřil a Martin Hejduk.

Šárka naplánovala cestu přes celé pohoří, což je zhruba 94 km. Nástupním bodem byla vesnice Turnu Rosu a trasa pokračovala přes celý Fagaraš s cílem ve vesnici Zarnesti na druhé straně. Na cestu jsme měli 7 dní. Úplný začátek byl v neděli 25.6. a to odjezd autem do Prahy, kde jsme u Týny přespali pár hodin a ranním vlakem v 5:45 vyrazili do Budapešti na přestup. Hned po prvních pár metrech na nádraží nastal běh zpět do bytu pro příruční tašku s jídlem. Adrenalin nechyběl, o tom se přesvědčíte sami v tomto článku. Nicméně spoj jsme bez problému stihli a v 5:59 si někteří jedinci dali džentlmenské pivo k snídani. V hlavním městě Maďarska bylo několik hodin na přestup, ty jsme strávili unášením se ulicemi, zmrzlinou a pohodou v nádherném parku u Erkelova divadla. Navečer na nás čekalo šesti lůžkové kupé, 11 hodin do města Sibiu a ukrutně teplá noc v neklimatizovaném vlaku. V úterý ráno v Sibiu byl čas na drobnou prohlídku města a snídani. Po ní opět vlak, tentokrát jen kousek do výchozího bodu v Turnu Rosu.

Den 1.

Začátek stoupaní byl mírný a po asfaltové cestě. Zhruba hodinu zabralo, než jsme dorazili ke kostelu Mănăstirea. Dál už nebylo žádné velké obydlí, a tak nám pod pohorkami zmizel asfalt. Celý den pražilo slunce a bylo opravdu teplo. První polovinu dne jsme stoupali v lese, tím pádem nás sluneční paprsky a velké teplo moc neomezovalo. Co bylo horší bylo velmi prudké stoupání, stojí za to přiznat že jen pro některé z nás. Pro někoho to byl první puťák v živote a váha batohu ho velmi limitovala (ano, jsem to já – Martin). Na oběd za námi už byla výška, kde stromy nerostou a přehoupli jsme se do druhé poloviny cesty prvního dne. Cílem bylo sedlo Saua Sarata. Po pár set metrech nám došlo, že tyto hory nejsou úplně snadné, a tak začal náš souboj. Během cesty jsme se domluvili, že si cíl o pár kilometrů posuneme a přespíme dál. Cestou jsme potkali dvě velká stáda ovcí a velice přítulné pastevecké psy. Posledních 40 minut byl učiněný očistec, avšak po dokonalé hráškové polívce z pytlíku byl Svět zase krásný.

Den 2.

V noci nás překvapil déšť a prudký vítr. Moc jsme toho nenaspali, protože to chvílemi vypadalo, že se ve stanech proletíme zpátky dolů do údolí. Ke snídani se počasí, co se deště týká, prozatím umoudřilo, vítr nepovolil. V závětří skalního výběžku jsme posnídali a mimo něj sbalili stany. Cílem středy byla Refugiul Scara. Po předešlé noci se nám ve stanu už spát moc nechtělo. Tím pádem bylo před námi něco přes 8 km. První polovina dne byla hezká. Slunce moc nebylo, ale po chvíli přestal foukat vítr, rozpustili se mraky a Fagaraš nám nabídl relativně příjemnou cestu po hřebenu. V tomto termínu ještě nezačala hlavní turistická sezóna, a to zejména kvůli zbytkům sněhu. Když se pomalu blížil čas oběda narazila naše výprava právě na jeden z těchto zbytků. Nebyli na něm žádné stopy a rozhodli jsme se tento sněhový flek traverzovat. To byla předzvěst, jak náročnou cestu máme před sebou. Krátce na to totiž začalo pršet. Oběd se tedy nekonal. Místo toho se sestoupalo o několik set metrů níž, a pak zase nahoru. Od poloviny středeční trasy jsme zažili všechno možné počasí. Tento živel se rozhodl nám ukázat, kdo je tady pánem. Krom hromů a blesků jsme pocítili snad úplně všechno. Velký vítr, prudký déšť, kroupy a sníh. Asi je vám jasné, že jsme byli promečení až na kost. Vidina červeno bílé plechové boudy s červeným křížem na boku bylo takřka vykoupení. No a pak jsme otevřely ty dveře. Dámy a pánové ten prostor připomínal dávno vybydlený squat, možná ještě hůř. V tu chvíli to ale byl Hotel Hilton a Scara myslím zůstane navždy v našich srdcích.

Den 3.

Po noci, kdy vítr narážel do naší plechové budky takovou silou, že se plech prohýbal. Po noci, která celá propršela. Po souboji s netěsnící boudou, plnými fankami dešťové vody a s faktem, že ráno bylo opravdu ošklivo padlo rozhodnutí: dnes musíme zůstat a přespat tady ještě jednu noc. Víceméně celý den jsme strávili zabaleni ve spacácích, kde jsme sušili, co se dalo a hráli jsme karty. Konkrétně to byl Wizard. Kolem oběda se počasí umoudřilo, ale na výpravu už bylo pozdě. Místo toho jsme potkali tři muže, kteří měli další den být na montáži nové záchranné budky na tomto místě. Prohodili jsme pár slov a díky výměnnému obchodu se nám podařilo získat plechovku Coca-Coly a dvojí balení Snickers. Řekli nám důležitou informaci, a to že následující den má být slunečno. Druhá noc už byla podstatně klidnější a ráno jsme se těšili na pokračování. V té boudě, která na nás byla tak hodná jsme si každý prodloužil život o několik let, protože i přes nepřízeň počasí a nekomfortní situaci jsme se celý den smáli z plných plic.

Den 4.

Ráno jsme se vyrazili k cíli dne. Tím byla nová Refugiul Caltun a jezero hned pod ní. V itineráři od Šárky byla poznámka: dost lezení. Ok, jdeme na to, bude adrenalin. Tak začala pro mnohé nejnáročnější cesta v živote. Začátek byl vlažnější, na batohách jsme sušili věci z předešlých dnů. Po vystoupání na horu Serbota (2331 m.n.m.) to všechno začalo. Regulérní lezení po skalách bez jištění s 20 kg batohy na zádech, suchá jižní strana zalitá sluncem, mokrá severní v mlze, překonávání sama sebe, nahoru a dolů. Tu a tam jeden náhodný řetěz nebo ocelové lano. Pro představu jsme úsek dlouhý 400 metrů šli hodinu. V úzkých sestupech jsme si pouštěli batohy v lidském řetězu. Adrenalin a strach šli s námi. Nastal čas na oběd a až po asi čtvrtém soustu se Martinovi přestali klepat nohy a ruce. Bylo toho dost. Přemýšleli jsme, že bychom to vzali oklikou po modré, abychom se vyhnuli v mapě značené ferratě. Znamenalo by to ale pár kilometrů navíc, a hlavně dolů a nahoru. Štěstí nám přálo a potkali jsme skupinu, která zjevně tudy nešla poprvé. Ty nám řekli, že to nejhorší už máme za sebou a že není důvod se oné ferraty bát. Bylo rozhodnutu a pokračovali jsme po červené. Od té chvíle už to byla zábava. Strach se měnil na jistotu a potěšení. Odměnou za lezení nám byl úžasný výhled u kříže Negoiu (2535 m.n.m), což byl zároveň nejvyšší bod putovního tábora. Dál nás čekala adrenalinová jízda po sněhu z Negoiu dolů na cestu. Týna to vzala nebojácně a nedopatřením jela chvíli po břiše. Naštěstí bez větších problému zastavila. Ferrata. Když jsme viděli to úplné nic, z kterého jsme měli nahnáno tak jsme se začali mohutně smát. Oproti tomu, co jsme měli za sebou to byla úplná pohodička. Před námi je Caltun, jdeme. Po několika metrech brodění se sněhem jsme to uviděli. Jezero, nádherné skalisté útvary kolem a neopakovatelný výhled. Jsme tu. Je to vůbec možné? Jak něco může být tak krásné? A pak ta chata. Nová, čistá, prostorná. Scara je nejlepší, ale tohle byl opravdu zážitek. Úžasné místo. Pocit blaženosti každý prožil malinko jinak. Někdo si pustil své nejoblíbenější hudební album a užíval si krás přírody, někdo cvičil pozdrav slunci. Ta atmosféra je nepopsatelná.

Den 5.

Ještě v noci se k nám do srubu přidala skupina čtyř pohodářů z Maďarska a Rumunska. Ti nás přesvědčili, že s nimi musíme vstát na východ slunce. Netrvalo dlouho a my souhlasili. V pět hodin jsme tedy vylezli ze spacáků a šli ven, čekat na slunce a postavit na kávu. K našemu překvapení, do teď je nám to záhadou, slunce nevyšlo na východě, ale na severovýchodě. Možná to bude tím, že kompas v mobilu není stoprocentní, kdo ví. Každopádně rozbřesk jsme neviděli, protože byl přímo za horou před námi. To nám nevadilo, byla tam totiž zajímavější podívaná. Na vršku, kde nic není, nic neroste, jsou tam jen kameny a sníh jsme znenadání spatřili tři hnědé flíčky. Co by to mohlo být? Je to medvěd? Je to kamzík? Jde to špatně poznat na těch 250 metrů. Zkusíme to přiblížit na foťáku a uvidíme. Medvěd? Ne! Medvědice a dvě mláďata. Z čeho jsou živi nikdo netuší, přesto jsou tam. Nám nezbylo nic jiného než se s nimi rozloučit a pokračovat. Počasí se totiž opět rozhodlo jít proti nám. Hlášeny byly bouřky a my se rozhodli, že tento den sestoupíme dolů. Než se tak stane, tak však dojdeme k jezeru Balea, kolem kterého vede silnice Transfagaraš. Naši noví známí nám poradili, že po modré je to lepší cesta a my poslechli. V ten den bylo nádherně slunečno a proto, když jsme došli do nedalekého sedla a uviděli krásný potok s prostorem pro krátké osvěžení nikdo neodolal a všichni jsme tam jeden po druhém vlezli. Před námi bylo poslední velké stoupání a pak už tunel pod jezerem. Když jsme dorazili k jezeru, tak jsme nebyli úplně šťastní. Zvyknutí na klid, přírodu a ticho jsme se tváří v tvář střetli s autobusy plnými lidí, kteří si v džínových kraťasech vyjeli nahoru pro fotku. To se nám moc nelíbilo. No ale co dál? Musíme se nějak dostat dolů do údolí a tam najít nějaké místo pro přenocování. Nakonec jsme se rozhodli, že pojedeme část místní lanovkou. Ta nás dopravila zhruba do poloviny Tansfagaraše a odtamtud jsme, rozděleni do dvou skupin, stopovali do vesničky Cartisoara. V této malebné vesničce jsme našli nádherný nový kemp, kde jsme si dopřáli dvě noci v chatkách. Po sprše a drobném odpočinku jsme se nechali náležitě pohostit tříchodovou večeří. Svět je malý a v kempu jsme narazili na české motorkáře. Oni s sebou na těch motorkách měli i kytary a už je vám asi jasné, jak to dopadlo. Večeře plynule přešla v koncert a festival místního piva. To trvalo do tří hodin vážení čtenáři.

Den 6.

Den, který pro některé zúčastněné mínusovým. To jsme si však mohli dovolit, protože zpáteční vlak nám jel až za tři dny. Tento Den byl speciální v tom, že Verča měla narozeniny. Proto jí zbytek výpravy přichystal malinkou oslavičku před chatkou. Nechyběl ani malý dort! Po relaxačním dnu jsme neváhali znovu navštívit místní restauraci a dát si něco dobrého. Kluci na těch motorkách nebyli zrovna dvakrát schopní vyrazit, večerní hraní se opakovalo. Tentokrát už to nebylo tak bouřlivé.

Den 7.

Vzhledem k tomu, že jsme byli nuceni sestoupit o pár dní dřív a vlak nám jel z Brašova, museli jsme do tohoto města jet stopem. Brašov byl vzdálený 100 km. Takže celý den byl ve víru stopování. Opět jsme se rozdělili na dvě skupiny. Stopování je v Rumunsku vcelku běžné, takže jsme u krajnice čekali zhruba 20 minut. Skupina jedna jela nadvakrát. Nejprve do města Fagaraš a pak až do Brašova, a to přímo před zamluvený hostel. Pan řidič byl dokonce tak hodný, že jí vzal na vyhlídku nad město. Skupina dva to zvládla v jednom autě. Zastavila jim dodávka, která ve Fagaraši vyložila zásilku pneumatik a pak pokračovala do Brašova. Tato skupinka neměla tolik štěstí a řidič je vyložil na kraji města. Všichni jsme se zase sešli na nádraží a autobusem jsme dojeli do historického centra, kde jsme měli ubytování. Večer jsme vyrazili do víru města a v jedné restauraci jsme si dopřáli skleničku. Cestou na ubytování jsme byli přepadeni. Nebyl to naštěstí žádný lump. Byl to hlad, ale za to pořádný. V obchodě jsme nakoupili potraviny všeho druhu a v hostelu se krásně hodovalo.

Den 8.

Celý den na město Brašov. Zprvu jsme se vydali k místnímu nápisu na motivy jako Hollywood. To byl takový kratší výlet. Po obědě nás déšť zahnal zpět na ubytování. Když přestalo tak jsme vyrazili na nákupy. Zapluli jsme do nejbližšího sekáče nebo jiných přilehlých obchodů a koupili si čisté oblečení do města a na cestu zpátky. Po ukončení nakupování byl akorát čas večeře. Místní vyhlášená restaurace na burgry zvítězila. V tento den se toho moc nestalo.

Den 9.

Brašov už jsme poměrně poznali, a tak jsme se ráno vydali na brunch. Posledních pár dní vám jistě nepřipadá jako puťák. Je to tak. Byly to takové dvě dovolené v jednom. Nicméně vlak do Budapešti nám jel až v devět a nějak jsme čekat museli. Po krátké procházce jsme se rozdělili na dvě skupinky. Mužská část zůstala v tenisovém klubu, kde zrovna probíhal turnaj juniorů a děvčata se vydali do města. Nakonec jsme se sešli v obchodním domě, kde dívky obědvali v Italské restauraci. Potom jsme si došli pro naše zavazadla a zbylé hodiny čekání strávili na terase téhož obchodního domu opět s Wizardem. Dal už byla jen cesta vlakem, opět v šestilůžkovém kupé.

Den 10.

Přijeli jsme do Budapešti a měli pár hodin na přestup. Čekání jsme strávili opět v krásném parku u divadla, kde jsme si dali snídani. Při příchodu na nádraží jsme zjistili nemilou věc. My jsme na jiném nádraží! Co teď? Taxík rychle. Postarší pán bílých vlasů nás nabral a adrenalinová jízda začala. Ten týpeček to valil fakt moc. Cestou mohl přijít tak 6x o řidičák. Každopádně zastavil před nádražím a my vyběhli. Vlak nám ujel před nosem. Tak jsme dělali na nádraží dvě hodiny blbosti, zjistili jsme, že v mekáči neumí moc anglicky a nasedli jsme do dalšího vlaku. Po peripetiích s jízdenkami jsme přijeli do Prahy a pak auťákem zpátky k maminkám.

Byla to nádherná jízda, kterou jsme si všichni užili. Těšíme se na další rok. Ještě jednou děkujeme Šárce za skvělou organizaci akce.

Wegebal