Gruzie 2024 – I.
Tbilisi – Mtskheta – Borjomi – Vardzia – Signagi – Telavi – Ananuri – Stepantsminda (Kazbegi)
Letošní rok se naše turistická skupina rozhodla vydat dál než obvykle, letěli jsme prozkoumat nádhernou a pestrou kavkazskou republiku Sakartvelo (po našem Gruzii). Začalo to v prosinci na Bosně, kdy jsme v rámci vánočky nachystali lahůdky gruzínské kuchyně. V lednu už jsme koukali po letenkách. První část pobytu byla hlavně kulturně poznávací, kdy jsme s půjčenými auty projeli velkou část Gruzie a navštívili spoustu památek.
Tbilisi (neboli Teplice, protože tbili = teplý) nás přívítalo opravdu teplým počasím, to nám ale nezabránilo vrhnout se na všechny rozpadající se i opravené uličky, památky, kostely, tance, kulturu, víno…a hlavně výborné jídlo – chinkali, chačapuri, zapečené houby se sýrem, salát s ořechy…atd. Také gruzínská piva jako např. Kazbegi a Natakhtari byla skvěle pitelná. Dokonce jsme v tom vedru navštívili místní proslulé sirné lázně. Ubytování jsme měli v 19th century. Budova při pohledu z ulice odpovídala názvu, tedy že ji od 19.století nikdo neudržuje, uvnitř v suterénu ale byly vybavené pokoje a velice příjemné nádvoříčko, takže pobyt zde byl fajn.
Druhý den jsme vyrazili sockou (tedy místní metrem a pak ze stanice Didube maršrutkou) do Mtskhety, což je historické hlavní město na soutoku řek Aragvi a Kura. Místní památky jsou v Unesco a jak si pamatujeme z minule, jsou zde výborné restaurace a na tržnici churchela. Nechali jsme se ještě dovézt nad město ke klášteru Džvari (což znamená Kříž) a do hor do kláštera Shio-Mgvime. Večer jsme byli zpět v Tbilisi a užili si večerní ruch města. Také jsme si nafasovali 2 auta na další dny.
Třetí den ráno jsme vyjeli z Tbilisi brzy před ranní špičkou. První zastávka byla ve skalním městě Uplistsikhe, kde bylo ještě zavřeno, tak jsme pokračovali dál. Dále jsme projížděli městem Gori, kde jsme původně stavět nechtěli, jde o rodiště soudruha Džugašviliho – Stalina. Byl zrovna čas na kávu, tak jsme tam nakonec zastavili a chtě nechtě shlédli jeho rodnou chatrč a cestovní železniční vůz. Jinak je asi Gori o ničem. Dále nás čekalo lázeňské město Borjomi, ale to nás taky zrovna nenadchnulo. Odpoledne jsme dojeli do města Achalciche (což znamená Nová pevnost), kde jsme se i ubytovali a navštívili místní Achalcichskou pevnost Rabat, což je několikrát přestavovaný hradní komplex s výrazným osmanským vlivem. V hradním komplexu jsou i restaurace, takže o večerní program se západem slunce a ochutnávkou ,místního vína bylo postaráno.
Čtvrtý den jsem projížděli krásným kaňonem až do skalního města Vardzia, které budoval jako pohraniční pevnost ve 12.století král Jiří III. a jeho dcera Tamara, která zde i pár let pobývala. Z několika tisíc místností ve 13ti patrech jich byla většina zemětřesením poničena, ale stále jde o rozsáhlý komplex. Pod klášterem teče řeka Mtkvari (nebo Kura) která teče až do Tbilisi, takže jízda až sem byla stále proti proudu stejné řeky. Kousek dál po proudu řeky je středověká pevnost Chertvisi, ale tou jsme se pokochali jen zvenčí. Ten den jsem ještě projeli náhorní oblastí s jezery Saghamo a Paravani, kde žijí převážně Arméni a jde na první pohled o výrazně chudší region. Jeli jsem taky kolem kaňonu Dasbashi, takže jsme tam zastavili, ale ten Diamond Bridge, co tam udělali pro turisty je teda pořádný kýč a ani jsme na něj za předražené vstupné nešli. Ve vedlejší vesnici byl penzion a kavárna, která byla sice zavřená, ale 8 káv už je kšeft takže jsme to měli s výhledem na kaňon. Ten den jsme ještě museli tankovat, většina benzínek jsou samoobslužné a platí se předem a potřebovali jsme trochu asistenci místních. Večer už za tmy jsme jeli k ubytování Hotel Villa DavidL ve městě Sagarejo, což jsme měli přes booking a zdálo se to jako jednoduchý úkol. Na místě ale byly jen temné a špatně průjezdné ulice. Navigace podle mapy.cz i souřadnice GPS podle booking stále do stejného místa, kde žádné ubytování nebylo. Nakonec pro nás majitelé přijeli a dovedli nás na správné místo – cca 2 km jinde. Ubytování ale překvapilo – impozantní vila s velkým dřevěným schodištěm, uvítání majitelem s přípitkem jeho vlastním 28 let starým koňakem. Jak jsme se dozvěděli, pan David Lapachisvili byl člen gruzínského národního baletu Sukhisvili, procestoval celý svět a nyní v důchodu provozuje u sebe doma penzion a dále má vlastní vinařství a výrobu a výrobu koňaku pod značkou David L.
Další cesta vedla do malebného městečka Signagi proslulého kromě jiného výrobou koberců (aspoň to psali v průvodci, ve skutečnosti jsme již žádnou výrobnu ani po dotazech nenašli). V nedalekém klášteře sv.Niny někteří z nás sestoupili i do studené vody svatých pramenů a v Signagi jsme zase všichni vystoupili na místní hradby. Večer jsme dojeli do Telavi, srdce vinařské oblasti, návštěvu vinařství jsme ale nestihli.
Šestý den jsme navštívili klášter Alaverdi, který má vlastní staré vinice a kde kromě jiného pěstují 104 odrůd vína. Přes městečka Akhmeta a Tianeti jsme dojeli k přehradě Zhinvali a hradu Ananuri. Ten již leží na gruzínské vojenské cestě, což je hlavní dopravní tepna spojující Vladikavkaz a Tbilisi. Bylo tu dost rušno a voda v přehradě se nám na koupání nezdála, tak jsme si našli kus dál místo v řece, kde již byla voda čistá a kromě občas projíždějících raftů nás nic nerušilo. Oběd jsme si dali v Pasanuri s vyhlášenými chinkali a výhledem na řeku. Jinak celá vojenská cesta je dnes již dost rušná a je lemována občerstvovacími provozovnami s nápisem halal, kde vedle provozovny bývá ohrádka s ovcemi čekajícími na svou rituální porážku. Pozn: byli jsme tu v roce 2018 a dnes to tu vypadá jinak. Silnice prochází přes zimní středisko Gudauri, kde rostou nové hotely a zatím musí silnice překonat svůj nejvyšší bod – Křížové sedlo 2379m (to nás již zastihl déšť). Pod kopcem Číňané dokončují tunel dlouhý 8860m (prorazili jej letos v dubnu). Městečko Stepantsminda (Svatý Štěpán, dříve Kazbegi) již také není ospalé pohraniční městečko, ale rušné město s velkým tranzitem (hlavní přechod z Ruska). My jsme Stepantsmindou projeli a zaparkovali až nahoře na parkovišti u Kostela Nejsvětější Trojice (Gergeti). To parkoviště tam před 6ti lety taky nebylo. Počasí nic moc, jsme rádi, že stavíme stany bez deště, hora Kazbek zatím není vidět.
V noci se vyjasnilo a ráno se nám v celé své kráse ukázal Kazbek (5054 m, 3.nejvyšší hora Gruzie). Je třeba využít hezké počasí a tak vyrážíme co nejříve vzhůru. Z výšky 2150 m u Gergeti se v poledne dostáváme do 3350m na začátek ledovce kde to otáčíme. Po cestě dál po ledovci je meteostanice Betlemi Hut 3650 m a pak vrchol Kazbek, ale to je již potřeba ledovcové vybavení. Počasí se postupně horší, takže co jsme stihli nafotit ráno, to máme, teď už je Kazbek v mracích. Dolů už docházíme za deště. Dole ve Stepantsmindě dokupujeme zásoby jídla, dobíjíme SIM karty a jedeme se do nedaleké vesničky Sno ubytovat do Snoveli Kazbegi, které je sice dražší, ale má na bookingu naprosto vyjímečné hodnocení 9,7. Na místě máme trochu šok, jedná se o kůlnu z OSB desek a neopracovaných prken se suchým WC a děravou střechou, skutečný stav zdaleka neopovídá ceně a recenzím (a ještě tam je podezřelá cedule, že toto „turistické centrum“ bylo financováno EU a Českou rozvojovou agenturou). Obratem nacházíme ve vedlejší vesnici plně vybavené ubytování za 2/3 cenu. Ještě je tam dost místa na sušení věcí.
Další den se ještě společně vydáme do údolí směr Juta, ale u vesničky Karkucha se začne horšit silnice, takže já s Jitkou si vystoupíme. Protože máme ještě týden čas, vydáme na pěší trek gruzínskými horami, i když zatím nevíme kam dojdeme. Zbytek výpravy se s auty vrací do Tbilisi a další den odlétá domů. Pro nás začíná další, zcela jiná část dovolené v Gruzii – viz II.část – trek.
Marek