Gruzie 2024 – II.
Trek oblastmi Khevsureti a Tusheti: Juta – Chauki pass – Roshka – Shatili – Atsunta pass – Omalo
Takže kamarádi nás ve vesničce Karkucha vysadí z auta, my nasadíme batohy na záda a vyrážíme směr Juta. Kocháme se nádherným údolím, za námi vykukuje z mraků Kazbek. Po pár km chůze se jeden místňák s rozpadající se Ladou Nivou nabídne, že nás sveze. Rozumíme, že za to chce pár drobných (jak se později ukázalo, bylo to trochu víc). Jede jako když to ukradl, cesta se zvedá do kopce, vlevo svah, vpravo sráz s řekou. Po pár km cesta končí, všude odstavená auta a bagry opravují silnici, cesta je zavřená. Náš řidič se ale nevzdává, jde vyjednávat a po chvíli nám bagry uhnou a my pokračujeme jako jediné auto dál až do Juty. Dáváme si předražené kapučíno a vyrážíme do kopce. Nad vesnicí je Zeta camp, kde se chlubí fotkami s Reinholdem Messnerem, místní oblast skal je označována jako gruzínské Dolomity. Jdeme sami na těžko, většina lidí tu je na procházce na lehko, případně jim stany a spacáky vezou koně. Překvapuje nás množství japonských turistů. Je ale místní příroda občas taky překvapí, protože potkáváme Japonku, která se vrací dolů z kopce v ponožkách a varuje nás, že je tam potok se silným proudem, který ji sebral boty. Potok s brodem tam opravdu byl – příjemná procházka studenou vodou. Nahoře bylo jezírko, další Japonec se mě ptal na cestu, byli kousek od něho za terénní vlnou a neviděli ho. Dokonce byl kousek dál za jezerem malý kiosek, radoval jsem se, že mají pivo a že je levnější než to předražené kapučíno dole. Radost mi trochu zkazilo, že pivo bylo teplé, nalité z PET a bez pěny, ale co se dá dělat, jiné nebylo. Stan stavíme na místě, kde je podle mapy místo na kempování, i když všechny ostatní stany (cca 20-25) jsou na druhé straně potoka asi 250 m jinde. Nakonec vedle nás večer přibydou další 3 stany, mladí Gruzínci z Tbilisi, evidentně bez větších zkušeností z hor. Večer jim půjčujeme vařič, protože ten jejich je nefunkční krám.
Ráno vyrážíme směr sedlo Chauki. Překvapuje nás, že naši sousedi ze stanů vyrážejí na lehko stejným směrem a chtějí ten den dojít do Roshky a zase zpátky – to by museli dát 31 km a převýšení 2200 m. Naštěstí je po pár km potkal správce parku a asi jim to vysvětlil, protože to pak otočili. My ale pokračujeme a dostáváme se na Chauki pass 3338 m. Je odtud nádherný výhled zpět na Kazbek a dopředu směrem k Tusheti (Tušetii). V dálce je vidět vrchol Tebulosmta 4494m, což je nejvyšší hora Východního Kavkazu a nejvyšší hora Čečenska. Kousek vedle je vrchol Atsunta 4020, jež leží na hranici Khevsureti a Tusheti. Pod námi jsou vidět 3 Abudelauri jezera: White Lake, Blue Lake a Green Lake. Sestup ze sedla je dost strmý, Roshka leží ve 2000 m. Dole u jezer se divíme velkému množství lidí, jak zjišťujeme, kousek za Roshkou je vybudovaná silnice a parkoviště a cestovní agentury sem až z Tbilisi hromadně navážejí turisty – procházka k „Abudelauri lakes„. Takže jsme se vykoupali a rychle pryč. Roshka je malá vesnička se třemi penziony a bez obchodu, všichni návštěvníci jezer tudy jen projedou. Je krásné počasí, tak spíme ve stanu na kraji vesnice, ješte tu jsou se stany 4 Izraelci. Zkusil jsem domluvit na druhý den společný odvoz autem do Shatili, pro 6 lidí by to vyšlo rozumně, ale oni nakonec nechtěli, že prý si něco stopnou. Dnešní shrnutí: 23,1 km za 9:35, výstup 907 m, klesání 1512 m.
Bydleli jsme sice ve stanu, ale ráno jsme si do penzionu Guesthouse Roshka došli na gruzínskou snídani. Tam jsme potkali Angličanku, která už je v této oblasti poněkolikáté a chodí sama dalšími málo chozenými cestami. Protože modrá turistická cesta z Roshky byla dost zarostlá, vydali jsme se jinou cestou dolů do údolí po silnici. Ta byla ale ve vedru hrozná, prašná a celá ve výstavbě. Někde v půlce jsme naštěstí stopli náklaďák ZIL, řidič pochází ze Svanetie, kde pracuje v zimě, v létě jezdí zde. Když jsme po pár zatáčkách na úzké rozbité cestě potkali další ZIL, vypadalo to podle nás neřešitelně, ale náš řidič to zpět do proudkého kopce přes všechny ty kameny a díry vycouval – to se nedá vyprávět, to se musí zažít. Dole v údolí jsme se dostali do 1450m, řidič jel doprava do údolí a my vyrazili doleva směr Gudani. Po chvilce se napojila modrá turistická a potkali jsme 4 Izraelce i Angličanku. Jak jsme později zjistili, Angličanka šla pěšky přes hřeben do Shatili, což bylo přes 32km, Izraelci čekali v příkopu 6 hodin, než je někdo svezl. My jsme šli po silnici a po pár km nám zastavilo staré otřískané BMW se třemi Gruzinci z Tbilisi, kteří jeli na výlet a rádi nás vzali. Cestou jsme povídali o všem možném. Cesta vedla přes Datvis-Jvari pass 2677 m a dále dlouhým údolím podél řeky Argun až do Shatili (klesli jsme do 1400 m). Údolí je to nádherné, ale dlouhé a pěšky po prašné silnici by to nebylo nic moc, takže jsme se rádi svezli. Shatili je malá vesnička s několika penziony, vévodí ji ale úžasný středověký kamenný hradní komplex skládající se z 60ti propojených budov. Historicky se nejedná o vesnici, ale o strážní hrad – hranice s Ruskem (Čečenskem) je vzdálená 3km. Místní bojovníci po staletí chránili hranici Gruzie před nájezdníky. Kromě toho vesničce Shatili dominuje nová velká moderní budova infocentra. Uvnitř je prázdno, jeden pult s prospekty a pár fotek, moc nechápeme smysl této stavby. Ubytováváme se v příjemném kempu Niade dole u vody, šéf kempu sice vypadá jako Čečenec, ale je to příjemný chlapík. Recepce nás vítá nápisy jako „Fuck Putin“ a „Rusové zde platí dvojnásobek“. Po postavení stanu se vydáváme na průzkum pevnosti. Je to členitý labyrint, všude se dá vlézt, i když některé části jsou na spadnutí (u nás by to celé zavřeli). Jedněmi dveřmi se nám podařilo vlézt z druhé strany do pokojů – část pevnosti nyní slouží jako penzion. Nahoře jsou i dva bary/restaurace. Dáváme si tam později i večeři, trvá to nekonečně dlouho. Ale za ten výhled to stojí. Plánujeme co další dny – podařilo se nám dostat do Shatili v rozumném čase a přemýšlíme o přechodu do Omala: je to 4-5 dní cesty (všichni ale chodí obráceně: z Omala do Shatili). Abychom se včas dostali do Tbilisi na odlet, potřebujeme do Omala dojít za již za 4 dny, jeden den máme na cestu do Tbilisi. Podle předpovědi má být celkem hezky, tak to tedy zkusíme. Málem bych zapomněl na další nepříjemnou okolnost, která nám také ztrpčuje cestu: nemáme již skoro nic k jídlu (krát dvě to mělo bejt). Ve zdejším obchodu se nic rozumného nedá koupit. Naštěstí nám šéf z kempu sehnal kilo těstovin, kilo vloček a kilo rajčat. Něco možná po cestě koupíme u místních pastevců.
Ráno vyrážíme a po 3 km se dostáváme k soutoku řek Argun a Andakistskali a jsme jen pár metrů od Čečenských hranic. Kdysi ve středověku zde byla prosperující vesnička Anatori – v 18.století ale nakonec všichni místní padli za oběť moru. Nakažení lidé odcházeli dobrovolně mimo vesnici, sami se ukládali na kamenné police do hrobek a čekali až zemřou. My se ale stáčíme na jihovýchod a pokračujeme kaňonem proti proudu řeky Andakistskali směr Mutso. Cesta dlouhá, prašná, je vedro a za dopoledne tu projedou 2 auta s turisty. Údolí je téměř neobydlené, až po 10 km je za řekou za rozpadlým mostkem jedna usedlost a vedle nápis „Honey“. Paní sice neumí ani slovo anglicky či rusky ale pomocí posunků kupujeme trochu domácího medu, sýr nemají. Ve vesničce Mutso je trochu živěji, je tu pár dovezených turistů, na kopci stojí stará kamenná pevnost, další součást bývalého hraničního opevnění. Je tu malý kiosek a uvnitř potkáváme naše 4 Izraelce (někdo je včera po dlouhém čekání dovezl až sem) a Angličanku (ta to celé až z Roshky došla pěšky!) Dáváme si pivko, kupujeme sýr a vyrážíme údolím dál. Přestože je poledne, Izraelci teprve vstávají a balí stan. Cesta ještě několik km pokračuje podél řeky a stoupá jen pomalu. Cesta vede místy průrvou vedle řeky, ta je vevelkém vedru příjemným osvěžením. Největší stoupání nás čeká až na konci kdy vylézáme strmě do kopce 2 km serpentýny loukami a starými březovými lesy. Navíc začne slušně pršet, takže musíme do pláštěnek. Konečně jsme v malém ve výšce 2565 m v malém sezóním kempu nazvaném „Cafe Khitodani“. Kousek vedle je pohraniční policejní stanice, a než si stačíme sednout, je u nás pohraničník, který nám hned potřebuje vystavit povolení ke vstupu do příhraniční oblasti. Umí aspoň rusky, tak dáme dohromady „bumážku“, koupíme si pivo a můžeme jít stavět stan. Jakmile začneme místním přístřešku začneme vařit večeři, přiběhne místní provozní (tváří se jak Babčáková ve filmu U mě dobrý) a vybalí špinavou ceduli „Cooking place = 10 GEL“. Poplatek nám pak druhý den započítá i za snídani. V kempu je cca 25 turistů, kteří jdou směrem z Omala a přešli ten den sedlo Atsunta. Většinou jdou ale nalehko, stany, spacáky a jídlo jim vezou koně. Ty se pasou se všude kolem a čekají na zítřejší pracovní směnu. Večer se zlepší počasí a je hezky vidět nedaleký hraniční vrchol Tebulosmta 4494 m. Dnešní shrnutí: 21 km za 9:09, výstup 1182 m, klesání 138 m.
Další den nás čeká dlouhá cesta s velkým převýšením. Cílem je překonat Atsunta pass 3510 m dřív než se zhorší počasí. Cesta se táhne a poslední metry stoupání jdou pomalu. Karavana koní převážející vybavení turistům nás nejprve předběhne a ještě než jsme se v sedle se vrací zpět z vedlejšího údolí. Před sedlem potkáváme pár turistů, kteří jdou opačným směrem. Sedlo Atsunta leží na hranici mezi oblastmi Khevsureti a Tusheti. Je to i jiná oblast z hlediska turistického ruchu. Mapa z infocentra ze Shatili zde končí a mapa z Omala zde začíná. Tušetie je nejzapadlejší region v Gruzii, kam vede pouze jedna „silnice“ – tedy příšerná kamenitá a sesouvající se cesta sjízdná jen autem 4×4 s hodně vysokým podvozkem a to pouze od května do září. Dnes už je v létě Tušetie plná různých návštěvníků, ale drtivá většina se jen ubytuje v Omalu a chodí nebo jezdí na výlety po okolních vesnicích. Jen malá část jde trek přes sedlo Atsunta. Drtivá většina z nich jde ale nalehko s průvodcem a vybavení jim převezou koně. Jen malá část turistů jde na vlastní pěst a na těžko. Všichni pak jdou směrem na západ z Omala d Shatili. Pouze my dva jsme šli se Shatili do Omala. Nevidím ale důvod proč se tímto směrem nechodí. Převýšení a vzdálenost jsou stejné. V sedle se dlouho nezdržujeme, je zima, začíná trochu pršet a nedaleko je slyšet bouřka. Sestup je dlouhý a únavný a v pláštěnkách. Dole v údolí se prodíráme několika stády krav, až narazíme na rozvodněnou řeku, kterou se bojí přebrodit i některé místní krávy vracející se z pastvin. Voda je hluboká cca 3/4m, prudká a studená, ale bez kalhot, v sandálech a s trekovými hůlkami to nakonec šlo (dopadli jsme lépe než ta Japonka za Jutou). Po dalších nekonečných km přicházíme do tábořiště – na louku, kde je pár agenturních stanů a stanoviště koní převážející náklad přes sedlo. Za deště stavíme stan a vzpomínáme na „cooking place“, protože zde není zázemí žádné, pod malým kouskem dost roztrhané plachty se již tísní skupina Poláků. Naštěstí navečer přestane pršet tak můžeme vařit večeři. Ještě potkáváme 2 Čechy jdoucí přechod standardním směrem. Dnešní shrnutí: 21,6 km za 10:06, výstup 1228 m, klesání 1287 m.
Ráno očekáváme krásné počasí, ale omyl – celé dopoledne leje a ze stanu se nám podaří vylézt až po 11hod, snídáme, balíme za mokra a vyrážíme dál. Údolí je nádherné, plné květin, kolem prudké svahy, sem tam pasoucí se koně, cesta jde chvíli vysoko nad řekou a chvíli skoro skrz řeku. Škoda, že počasí není vhodné na focení, chvílemi taháme pláštěnky. Dnes toho moc neujdeme, máme ztrátu, kterou budeme muset dohnat. Ve vesničce Girevi jdeme do penzionu Shio Stonehouse, kde je příjemné prostředí a dost místa na usušení stanu a dalších mokrých věcí. Majitelka je moc milá a je učitelka v MŠ. Večeře je výborná, snídaně druhý den taky. Domácí červené víno za 2GEL je vynikají – nedá se srovnat s tím co jsme jako domácí často dostali jinde. Je tu ještě jeden Australan s Angličanem, nejdou přes sedlo, ale dělají okružní trek po Tušetii. Vyprávíme si zážitky, kromě jiného dnes měli na cestě místa, která nešla projít kvůli smečce ovčáckých psů. Museli dvakrát čekat, až pojede nějaké auto a převeze je. Moc toho tu ale nejezdí. Dnešní shrnutí: 15,1 km za 5:36, výstup 404 m, klesání 769 m.
Naštěstí nám majitelka domluví druhý den ráno transport, soused pracuje v Dartlu a kousek a sveze nás tam. Máme šanci dohnat ztracený čas z minulého dne. Cesta není tak rychlá, řidič v další vesnici nabírá svoji tetičku, ta ještě veze svojí úrodu ze zahrádka a hned nám dává dává chroupat salát. Celou cestu nezavře pusu, my samozřejmě nerozumíme ani slovo. Oba sice umí trochu rusky, ale ochota mluvit tímto jazykem ja malá. Řidič ještě cestou pomáhá opravovat další Toyotu s motorem BMW, nejde olej do motoru, nakonec to pomocí nože opraví, nechápu jak a čoudící Toyota odjíždí. Cestou se taky na auto vrhne smečka štěkajících psů, jsme rádi, že sedíme za sklem a chápeme, že to není jednoduché projít. Konečně jsme v Dartlu, řidič nás zve na kafe, ještě si kupujeme pivo, jeho rodina tam má pěkný penzion. Dartlo je hezká malebná vesnička se spoustou kamenných věží a pěkně opravených starých stavení předělaných na penziony. Zbývá přelézt hřeben a po cca 14km se dostáváme do Horního Omala, kterému vévodí pevnost Keselo, místní turistická atrakce. Je to 7 kamenných věží, znovu obnovených po roce 2000, původní pevnost během války Rudá armáda vyhodila do povětří, šlo hlavně o likvidaci významného symbolu Tušetie a strach z odboje místního obyvatelstva. Jinak pevnost se rozsahem nedá srovnat se Shatili a vesnička Omalo není tak malebná jako například Dartlo. Možná je tento dojem dán i počasím, protože nám tu pořád lilo. Na další den dopoledne jsme si objednali transport ven z Tušetie (100GEL/osobu), vyměnili peníze n cestu, dojedli poslední zásoby a zanechali zde plynovou kartuši, kterou už nebudeme potřebovat. V penzionu trochu hulákali turisté (rusky), ale byli jsme rádi, že jsme v tom dešti měli trochu teplé vody ve sprše a střechu nad hlavou. Dnešní shrnutí: 18,2 km za 6:00, výstup 810 m, klesání 568 m.
Ráno nás čeká šofér s Mitsubishi Delica 4×4, tak snad tu cestu z Tušetie zvládne. Nabíráme ještě jeden starší španělský pár (ti vypadají v pohodě) a dvě Holanďanky (ta jedna se do hor vůbec nehodila, té bych vstup do Tušetie zakázal). Leje a vyrážíme nekonečnými serpentýnami po příšerné cestě nahoru a dolů. Ostatní už tu cestu jeli směrem sem, ale my jedeme poprvé a nechápeme, jak toto může být sjízdné. Nekonečné zatáčky, výmoly, kameny, srázy, potoky přes cestu, stoupání, klesání, …taky jedno auto čerstvě spadlé do potoka. Ještě před hlavní sedlem se zastavujeme, prý asi na hodinu, cesta stoupající serpentýnami do sedla je sesutá a bagry ji musí opravit – znovu sestavit. Nakonec čekáme dobré dvě hodiny a pozorujeme, jak 5 bagrů znovu buduje a rovná cestu zatáčku po zatáčce. Přebytečný materiál se řítí dolů do potoka, nakonec cestu zarovnají (malé kameny pod 20 cm a výmoly pod 40 cm se nepočítají). Nahoře v sedle Abano 2850 m je krátká zastávka u stánku, leje jako z konve, ale stíháme aspoň kapučíno. Ze sedla dolů opět nekonečné serpentýny. Dole v údolí skoro ke konci té nejhorší části cesty potkáváme dvojici turistů na těžko na kolech! – tlačí kola prtože v tom se jet nedá. Tak to teda nechápeme, to musí otočit nebo tam zahynout, protože to se na kole fakt nedá. Po 5ti hodinách šílené jízdy se dostáváme do údolí, kde na nás v městečku Kvemo Alvani měla čekat maršrutka do Tbilisi. Kvůli zavřené cestě máme ale zpoždění a tak už odjela. Řidič nám telefonicky shání náhradní dopravu a zběsilou jízdou obec/neobec se řítí do města Akhmeta, kde prý bude jiná maršrutka jedoucí do Tbilisi. Na místním autobusáku opravdu jedna je, chybí ji zadní kolo a kolem je několik opravářů – tak to je ona. Až ji opraví, pojede do Tbilisi. Po chvíli se podařilo a vyrážíme. Cesta Telavi – Tbilisi se opravuje a je v dost hrozném stavu, čekali jsme to lepší, všude jinde v Gruzii jsou silnice v lepším stavu (nepočítám hory a zéjména Tušetii – to je jiná kategorie). Po 10ti hodinách jsme v Tbilisi.
Druhý den se sbalíme na letiště, jdeme na poslední nákupy, vykoupeme se v Tbiliském moři (velká nádrž na severovýchodním okraji Tbilisi), dáme si poslední večeři s gruzínskými lahůdkami a vínem a večer už přesun na letiště. Po cestě ještě stihneme vystoupení místní rockové skupiny na náměstí Svobody. K ránu nám to s malým zpožděním letí do Vídně a pak do Prahy. Po cestě jsou z letadla vidět některé kavkazské 5ti tisícovky vystupující nad mraky jako např. Kazbek 5054 m a Elbrus 5642 m.
Cestopis na navazuje na Gruzie 2024 – I.část
Marek
